„Trochu netradiční“ zahájení sezóny Janiny a Toma
09.02.2016 10:40
Přestože ani jeden z nás, na rozdíl od mnoha jiných členů příchovického týmu, nejsme závodníky na běžkách, v pátek večer nás s Tomem napadlo (Edit: „Janču“), že když konečně trochu napadlo, tak bychom si konečně mohli zajet ten věhlasný BOBOLOPET. Příprava byla vcelku jednoduchá – nachystali jsme si vydatné svačinky, Tom vynesl ze sklepa svoje skatové lyže, na kterých se dva roky usazoval prach, a jejichž skluznice upravená na suchý sníh byla jasnou výzvou pro zítřejších předpovídaných dvanáct stupňů nad nulou. Moje příprava byla ještě prostší – nechala jsem na svých klasičkách značky MORROTTO vrstvu červeného vosku z páteční vyjížďky s heslem, když to drželo v pátek, musí to držet i v sobotu.
Musím přiznat, že schopný pozorovatel by na našich tvářích toho sobotního rána pod sebevědomými úsměvy pravděpodobně odhalil známky předstartovní nervozity. V našich hlavách se vynořovala řada otázek. Nepodcenili jsme trénink, a opravdu si pro 85km dlouhou trasu vystačíme asi s pěti 30-ti kilometrovými výlety? Proč jsme si vlastně večer nenagliderovali lyže? Fakt nevadí, že jsem zapomněla klistr doma na botníku? A další a další…
Nicméně krátce po deváté jsme stáli odhodlaně ve startovním koridoru. Už první stoupáček z Béďova k buku mi napovídal, že červenej tuhej toho dne nebyl ideální volbou. Když jsem s vypětím sil dosoupažila na Kristiánov, začala jsem intenzivně polemizovat nad tím, jak silná je moje vůle a proč jsem během předchozích týdnů trochu neschybovala. Asi tak v půlce cesty na Rozmezí ze mě lil pot proudem a pomalu se mi začala zjevovat fatamorgána v podobě klistru pobíhajícího mezi smrky magistrály. Až po chvíli mi došlo, že to není halucinace, ale dvě běžkařky, před které jsem se před chvílí „předsoukala“. Když mě viděly o pár metrů dál funět a přemazávat lyže tuhým voskem s nadějí, že třeba dostatečná vrstva bude aspoň trochu drhnout a možná se časem změní sníh, rozhodly se mě zachránit. S vrstvou klistru na skluznici od svých zachránkyň, jsem se najednou mohla odrazit a následujících 30 km si parádně užila. V duchu jsem začala pravidelně přepočítávat svou průměrnou rychlost a zbývající kilometry do cíle a tipovala si, že v takovém tempu bych mohla závod stihnout tak za 7 a půl hodiny. Z úvah mě vytrhl stoupáček z Knížecí na Jizerku, kde mi lyže začaly podezřele drhnout. Ve sjezdu k bunkru už jsem musela píchat jak zběsilá, abych se z kopce úplně nezastavila. Po doplazení na Jizerku jsem odevzdala lyže do Mára servisu a mezitím, co jsem doplňovala tekutiny z čajové várnice a ládovala se tatrankami – palmáč nepalmáč, servisman kouzlil s klistry na mé skluznici. Časové ztráty jsem po nasazení lyží absolutně nelitovala. Odraz i skluz super a přede mnou vidina parádních padesáti kilometrů do cíle.
Bylo jich parádních skoro třicet. Při stoupání ke kiosku jsem opět „ztratila“ odraz. Z kopce to ale celkem svištělo, tak jsem doufala, že tím vykompenzuju ztráty do kopce. Můj osobní závod pokračoval stylem: stromeček ke kiosku, sjezd na Smědavu, stromeček na Knajpu, sjezd na Kristiánov, stromeček na bílý Bučiny a pak dloouhýýý soupaž – no, soupaž...můj „styl“ v tuto chvíli už přestával připomínat jakýkoli běžecký styl a málokdo by ho asi označil za soupaž. Bolely mě ruce a nohy tak, že jsem už žádnou z končetin neohýbala, jen se silou vůle snažila nějak dopíchat do cíle. A stihnout to v limitu.
Posledních 15 km se mi vybavuje už tak nějak mlhavě. Jednak proto, že jsem měla před očima vlčí mhu, druhak proto, že zapadalo slunce a brzy byla tma jak v pytli. Nakonec jsem cílový oblouk protnula v 17:30, čili půl hodiny před uzavřením závodu. Na pokraji sil s euforickým úsměvem jsem překonala 85 km za 8 hodin 22 minut. Tom dorazil s téměř identickými dojmy dobrou půlhodinu přede mnou.
Báječný, náročný den byl zakončen vyhlášením a oceněním všech vítězů – to jest všech, kteří do šesti večer dosáhli cíle. Vzhledem k tomu, že jsme klasiku jely jen dvě baby (to ale nikomu nemusím říkat, ne?), byla z toho pro mě navíc stříbrná pozice.
Jak jsem již psala, nejsem závodník na běžkách. Díky tomuto závodu jsem si ale vyjasnila pár věcí.
1. Koupím si už konečně boty na skate a začnu zas bruslit
2. Možná bych si mohla koupit i nový klasičky…
3. Konečně jsem pochopila kouzlo závodu „sám se sebou“, na většině cyklo-závodů jsem často nechápavě hleděla na lidi, kteří na trati strávili dvojnásobek času co já a s blaženým úsměvem projížděli těsně v limitu cílovou páskou. Teď už je chápu. Zvítězit boj vůle nad vyřízeným tělem přináší asi ještě větší pocit uspokojení, než pokoření soupeřů v boji o medajle.
4. Příští rok jedu znovu!
Janina
https://www.boboloppet.com/news/tiskova-zprava-boboloppet-2016/